Pro ty, kteří by se rádi dozvěděli něco více o mé cestě k překladatelství, je věnován následující článek.

    Můj příběh s angličtinou se započal v první třídě na základní škole, kdy mě rodiče přihlásili na dobrovolný kroužek němčiny. Coby šestiletá holčička, ani nevím proč, tenkrát jsem se zkrátka rozhodla, že chci chodit na angličtinu a sama jsem se z kroužku odhlásila, aniž bych o tom předem zpravila své rodiče… :-) Myslím, že už tenkrát jsem prostě z nějakého důvodu milovala angličtinu a byla jí fascinována. Celou základní školu jsem tedy studovala angličtinu a pokračovala v tom i na gymnáziu (kde mi přibyla i ta němčina). Tenkrát jsme na střední měli skvělého, velmi motivujícího učitele, který byl rozhodně „nad standardem“ všech učitelů angličtiny, které jsem do té doby, a vlastně i potom, zažila. Věnoval nám maximum energie a pod jeho vedením jsme všichni udělali velké pokroky. Jednoho dne nám zadal úkol napsat na kus papírku, jaké úrovně angličtiny si přejeme v životě dosáhnout. Tenkrát jsem napsala, že si jednou přeji mluvit jako rodilý mluvčí – a byla to pravda. Opravdu jsem angličtinu stále více milovala. V tu dobu jsem také „objevila“ Irsko a Skotsko a jejich kulturu a zcela jsem se do těchto dvou zemí zamilovala a celou duší si přála je navštívit.

    Tento sen se mi vyplnil „až“ o pár let později, ale moje touha navštívit Irsko a chvíli tam žít se nijak nezmenšila. Po přijetí na vysokou školu (obor Pedagogika volného času) jsem po absolvování prvního ročníku přerušila na rok studium a vydala se jako au-pair do jižní Anglie. Tam jsem strávila 3 měsíce v domě jménem Tullecomb, jenž se nacházel na anglickém venkově, částečně na samotě. Moje rodina byla velmi zámožná a já jsem se do ní vydala mimo jiné také proto, že má host mother měla několik koní (moje další velká láska). Po třech měsících starání se o úžasná dvouletá dvojčata Olivii a Christophera se však situace změnila – moje rodina potřebovala au-pair s řidičským průkazem, který jsem tenkrát ještě nevlastnila. Proto jsme se dohodli, že si najdu jinou rodinu a odjedu. To se stalo velmi rychle, asi do 14 dnů – a bylo to v Irsku, ve městě Cork. Našla jsem si naprosto úžasnou rodinu, na niž do dnešního dne stále vzpomínám. Skládala se z mé nové host mom, majitelky umělecké galerie, a jejího desetiletého syna Seána. Odjela jsem tedy domů a po dalších dvou týdnech přímo do Irska. A tam jsem pak zůstala do konce svého vymezeného času, tedy cca 9 měsíců. Na Irsko nikdy nezapomenu, protože se mi zkrátka vpilo pod kůži… A vím, že se do této země budu ještě vracet. Už tenkrát jsem poprvé pocítila touhu stát se překladatelkou z češtiny do angličtiny a zkoušela jsem si jen tak sama pro sebe překládat pasáže knih, které jsem u své Irské rodiny našla.

    Abych se ovšem posunula dál, moje další zkušenost s angličtinou na sebe nenechala dlouho čekat. Jakmile jsem se vrátila do školy, odchodila jsem půl roku s novou třídou a naskytla se mi příležitost jet na jeden semestr studovat do Belgického města Lovaně, které leží asi 20 minut vlakem od Bruselu. Po půl roce od Irska jsem tedy odjela studovat na univerzitu v Lovani, samozřejmě opět v angličtině, kde jsem sdílela „internát“ s cca 20 Američany a mnoha dalšími studenty různých národností. Belgie pro mě měla své kouzlo, i když ne takové jako Irsko, ale hlavně jsem se během svého studia posunula s angličtinou na zcela jinou úroveň. Musela jsem číst filosofické, pedagogické, náboženské a historické spisy a knížky v angličtině, což mi zpočátku dávalo zabrat, ale posun v angličtině byl rapidní. Navíc každodenní kontakt se spolužáky a novými kamarády znamenal velké rozšíření slovní zásoby, především o hovorové a slangové výrazy. Když jsem se vrátila z Belgie, chyběla mi najednou možnost se dál zdokonalovat v angličtině, takže jsem hledala možnosti na internetu a studovala si sama pro sebe. Také jsem poté párkrát doučovala angličtinu, ale zjistila jsem, že nejvíce mě baví překládat, jelikož jsem si vždy ráda hrála se slovy a práce s jazykem mě zkrátka baví.

    Při volbě tématu své diplomové práce jsem si záměrně a s velkou chutí zvolila téma, které v ČR doposud nikdo nezpracoval, protože knížky, které se tímto tématem zabývaly, nebyly dosud přeloženy do češtiny. Jednalo se o téma environmentální psychologie a pozitivního vlivu přírodního prostředí na člověka. Už ani nevím, jaký počet článků, studií a knih jsem četla a překládala do češtiny, ale pamatuji si, že to byla pořádná fuška. Nicméně, dílo se zdařilo a svoji práci jsem úspěšně dokončila a obhájila na výbornou. Už tenkrát jsem věděla, že pokud se mi podaří přeložit odbornou literaturu ke své práci, pak si dokážu, že mám i na to, abych nabízela překladatelské služby a stala se překladatelkou. A s tím jsem i po svém studiu začala. Nejprve po malých troškách a nejistě, postupně jsem s každým dalším překladem nabírala i větší sebevědomí. Do cesty mi přicházely „náhody“, které mě výrazně posunovaly na mé cestě vpřed. První šanci jsem dostala, když mě má kamarádka a zaměstnavatelka požádala o přeložení jejich webových stránek o penzionu a vyjížďkách na koních. S nadšením jsem přijala a stránky přeložila do angličtiny. Vzpruhou a podporou mi i bylo vyjádření korektorů, kteří můj překlad stránek do angličtiny viděli, a ohodnotili úroveň mého překladu a mojí angličtiny jako velmi dobrou, přirozenou a plynulou. Poté přicházely i další překlady (v drtivé většině do angličtiny) a spokojenost zákazníků i pozitivní ohlasy mě utvrzovaly v tom, že moje rozhodnutí nabízet překlady bylo správné

    Nedílnou součástí mé cesty za překládáním bylo a nadále zůstává samostudium, protože člověk se zkrátka stále učí (a to nejen cizí jazyky) a neustále přichází na nové a nové věci. Nejosvědčenější metodou pro mě zůstává čtení anglických knih a sledování anglických filmů či dokumentů. Během let překládání všemožných odborných studií, textů, článků, webových stránek a rozličných literárních počinů jsem se postupně dopracovala do fáze, kdy nejraději a nejčastěji překládám knihy a myslím, že na tom se už asi nic nezmění. :-) S vděčností mohu říci, že překlady knih momentálně tvoří většinu mé práce. Pokud jsou to navíc knihy zajímavé, skvěle napsané a nesou si v sobě příběh s ponaučením, není už po čem víc toužit. Jsem vděčná, že mohu dělat to, co mě baví a dává mi smysl.

    Kdo dočetl až sem, patří mu mé díky za trpělivost a čas, který si na mě udělal a věřím, že snad tento můj „malý“ článek může inspirovat i další začínající překladatele nebo ty, co o překládání uvažují. :-)